Shon života,
chybějící záměr,
neklid na duši,
to vše,
to vše
vyhnalo mne do lesa,
hledat vizi svou.
Jak naložit
se svými dary,
pevně stát
na svojich nohou.
Nekoukat ani moc dozadu,
ani moc dopředu.
Smotat si váčky,
naplnit je tabákem,
a přitom ztišit se.
A modlitby své,
v duchu si pronášet.
A už jedu,
v rytmu bubnů a píšťalek,
vykračuji si to lesem.
Vytyčím si prostor
svůj, tady bude
domov můj.
Průvodce mne opouští,
a jeho poslední slova:
„Dobrou práci.“
Uf, nikde nikdo,
jen já,
jakoby nahý.
Slyším ticho,
pozoruji ptáky,
a koruny stromů,
naklánějí se sem a tam
v nevypočitatelném algoritmu.
Chce se mi zvracet,
už se mi nechce
do těch sraček vracet.
Pomalu, ale jistě,
modlitby své pronáším.
Stovky proseb,
přání, modliteb.
V první řadě za sebe,
děkoval jsem
za dary.
Prosil o sílu,
rovnováhu,
klid a pevný postoj
v životě svém.
Za rodinu,
za tu svou.
Za milovanou ženu,
za děti.
Za mámu i tátu.
Za předky.
Za všechny bratry i sestry.
Za kamarády.
Uběhlo několik hodin,
než mysl má konečně utichla.
Lehám si do jehličí
a pozoruji oblohu.
To je klid.
Můj klid.
Hlad ani žízeň necítím.
Sundávám si boty,
a naboso vykračuji
si cestičkou v domově svém.
Točím se v kruhu,
točím se ve smyčce.
Hodiny a hodiny,
cítím tělo své,
matičku zemi
pod nohama.
Usnul jsem.
Zdál se mi sen,
že letím se svým synem
nad městem.
A pak další sen,
a další.
Tu noc jsem měl hodně snů.
Je tu ráno,
brzké ráno.
Ten zpěv ptáků
je tak fascinující.
Pokračuji v modlitbách
a vyšlapuji si svou cestičku
naboso.
Taky pozoruji
tělo mé zchátralé,
na které jsem zapomněl,
a věnuji mu náležitou péči.
Už se cítím klidný.
Přichází vize má první.
Matka Boží, Marie,
nebo matka moje?
Přináší mi zprávu
na červeném papíře:
„Už nemusíš mít strach,
už máš rodinu svou.“
Padám na kolena,
v tichu a úžasu.
Čas letí, ani nevím jak rychle.
A stejně, hodiny nemám.
Jen podle slunce říkám si,
že už je k večeru.
A já vím, že tu nejsem sám.
V dálce cítím oheň,
slyším zpěv,
bubnů tón.
Oni jsou tu i pro mne,
a já pro ně.
Medicína spojuje nás.
Léčí mne,
všichni se léčíme navzájem.
Přichází druhá vize,
prozření.
Očekávání.
Co očekávám od sebe?
Od svého těla?
Od své ženy?
Od práce, od života, od peněz?
A co oni očekávají ode mne?
Aaa, toho hodného kluka.
I hodný kluk
znovu padnul na kolena,
ve chvíli, kdy
v dáli byla slyšet lympia.
Dám si fuka rapé,
a cítím, že jsem
v kruhu se všema,
a sám se sebou.
Nejsem ani nahoře,
nejsem ani dole.
Jsem v sobě.
Usínám i vstávám v modlitbách.
Ráno sám sobě
říkám áno.
Takový silný
pocit sebelásky
jsem ještě nikdy necítil.
Jsem vděčný,
hlavně sám sobě.
Slunce už vyšlo výš,
průvodce přijde
každou chvíli.
Užívám si poslední chvíle sám.
Ale cítím, že v hlavě
ještě něco je.
A je tu.
Trhám šňůrku a řvu.
Jsem svobodný.
Otevírám dveře chýše,
poklekám před kameny.
A je tma.
Hlava v prdeli,
a je tu jen srdce.
Všem odpouštím,
hlavně sobě,
a hlava úplně vypla.
Jsem jen svojím dechem.
Umírám.
Ale už jsem dobrý.
Umřel jsem
a zrodil se znovu.
Hauš Hauš Hauš
Vision quest, tunechodsky mlyn, konec srpna 2026
