Visin Quest, můj první

 

Shon života,

chybějící záměr,

neklid na duši,

to vše,

to vše

vyhnalo mne do lesa,

hledat vizi svou.

Jak naložit

se svými dary,

pevně stát

na svojich nohou.

Nekoukat ani moc dozadu,

ani moc dopředu.

Smotat si váčky,

naplnit je tabákem,

a přitom ztišit se.

A modlitby své,

v duchu si pronášet.

A už jedu,

v rytmu bubnů a píšťalek,

vykračuji si to lesem.

Vytyčím si prostor

svůj, tady bude

domov můj.

Průvodce mne opouští,

a jeho poslední slova:

„Dobrou práci.“

Uf, nikde nikdo,

jen já,

jakoby nahý.

Slyším ticho,

pozoruji ptáky,

a koruny stromů,

naklánějí se sem a tam

v nevypočitatelném algoritmu.

Chce se mi zvracet,

už se mi nechce

do těch sraček vracet.

Pomalu, ale jistě,

modlitby své pronáším.

Stovky proseb,

přání, modliteb.

V první řadě za sebe,

děkoval jsem

za dary.

Prosil o sílu,

rovnováhu,

klid a pevný postoj

v životě svém.

Za rodinu,

za tu svou.

Za milovanou ženu,

za děti.

Za mámu i tátu.

Za předky.

Za všechny bratry i sestry.

Za kamarády.

Uběhlo několik hodin,

než mysl má konečně utichla.

Lehám si do jehličí

a pozoruji oblohu.

To je klid.

Můj klid.

Hlad ani žízeň necítím.

Sundávám si boty,

a naboso vykračuji

si cestičkou v domově svém.

Točím se v kruhu,

točím se ve smyčce.

Hodiny a hodiny,

cítím tělo své,

matičku zemi

pod nohama.

Usnul jsem.

Zdál se mi sen,

že letím se svým synem

nad městem.

A pak další sen,

a další.

Tu noc jsem měl hodně snů.

Je tu ráno,

brzké ráno.

Ten zpěv ptáků

je tak fascinující.

Pokračuji v modlitbách

a vyšlapuji si svou cestičku

naboso.

Taky pozoruji

tělo mé zchátralé,

na které jsem zapomněl,

a věnuji mu náležitou péči.

Už se cítím klidný.

Přichází vize má první.

Matka Boží, Marie,

nebo matka moje?

Přináší mi zprávu

na červeném papíře:

„Už nemusíš mít strach,

už máš rodinu svou.“

Padám na kolena,

v tichu a úžasu.

Čas letí, ani nevím jak rychle.

A stejně, hodiny nemám.

Jen podle slunce říkám si,

že už je k večeru.

A já vím, že tu nejsem sám.

V dálce cítím oheň,

slyším zpěv,

bubnů tón.

Oni jsou tu i pro mne,

a já pro ně.

Medicína spojuje nás.

Léčí mne,

všichni se léčíme navzájem.

Přichází druhá vize,

prozření.

Očekávání.

Co očekávám od sebe?

Od svého těla?

Od své ženy?

Od práce, od života, od peněz?

A co oni očekávají ode mne?

Aaa, toho hodného kluka.

I hodný kluk

znovu padnul na kolena,

ve chvíli, kdy

v dáli byla slyšet lympia.

Dám si fuka rapé,

a cítím, že jsem

v kruhu se všema,

a sám se sebou.

Nejsem ani nahoře,

nejsem ani dole.

Jsem v sobě.

Usínám i vstávám v modlitbách.

Ráno sám sobě

říkám áno.

Takový silný

pocit sebelásky

jsem ještě nikdy necítil.

Jsem vděčný,

hlavně sám sobě.

Slunce už vyšlo výš,

průvodce přijde

každou chvíli.

Užívám si poslední chvíle sám.

Ale cítím, že v hlavě

ještě něco je.

A je tu.

Trhám šňůrku a řvu.

Jsem svobodný.

Otevírám dveře chýše,

poklekám před kameny.

A je tma.

Hlava v prdeli,

a je tu jen srdce.

Všem odpouštím,

hlavně sobě,

a hlava úplně vypla.

Jsem jen svojím dechem.

Umírám.

Ale už jsem dobrý.

Umřel jsem

a zrodil se znovu.

Hauš Hauš Hauš

Vision quest, tunechodsky mlyn, konec srpna 2026

Tvá Prsa

 

Když hladím tvá prsa.
snažit se rozeznat tu plejádu pocitů,
která se ve mně spouští.

Když hladím tvá prsa,
je to, jako bych se dotýkal
něčeho božského,
něčeho, co se mnou pracuje
na té nejhlubší, prazákladní úrovni.

když hladím tvá prsa,
vesmír se jakoby přestává točit
a čas jako by se zastavil.

Jen já, má ruka, ten pocit
a tvoje prsa.

Když se snažím zanalyzovat ty pocity,
jako bych se ocitnul v krajině,
kde hlava a mysl
nic nezmůže.

Todle nejde pochopit,
Todle nejde vymyslet.
Nikdy nemůžeš přijít na to
proč to tak je.
Jediné co můžu,
je hladit tvá prsa.

Je to jako dotknout se
základního paradigmatu všeho stvoření.

Dotknout se toho, co je nad námi.
jako bych měl chvíli pocit, že to, co je nad námi,
je i ve mně.
Ten kousíček božské podstaty
je i ve mně.
A já hladím tvá prsa.

Jako by se spojovala hmota s duchem.
Jako by se duch ztvárnil v hmotě.
Když hladím tvá prsa.

Pochyby

Když zaplaví tě pochyby,

když zelený ozbrojení mužík
obsadí tvoji

poddajnou mysl.

Když pochybuješ,

o sobě, o světě, o životě,

o smyslu a o všem.

A ponoříš se do té své

pochybnosti.

Jak rybář ve člunu

proplouváš zatuchlým jezerem

svého vědomí.

A nevidíš ani konec,

ani začátek.

A dojdeš k uvědomění,

že pochyby jsou součástí

tvého já.

A dávají ti svobodu.

svobodu pochybovat,

svobodu zpochybnit,

svobodu zpochybňovat.

svobodu hledat cestu,

i tam, kde ji nikdo nevidí.

svobodu být šťastní,

nebo být nešťastní.

A furt dokola

jen pochyby

Ne, je to svoboda!

 

 

Láska

  O Láska 

Já v srdci tě cítím.
Srdce mé hřeješ

o láska 

já cítím 

jak sálám. 

Dobré ráno

Chtěl bych dotýkat tvých vlasů,
tančit s tebou v dešti,
a déšť tančil s námi.

Sedět s tebou v tichu,
ticho aby sedělo v nás.

Koukat se ti do očí,
vidět v nich
odraz sám sebe.

Líbat tvá prsa,
líbat tvůj klín.

Milovat se v tichosti,
milovat se nahlas.

Vzdychat s tebou,
společně –
ten dech miluje nás.

Ve snu potkat tě,
držet tě za ruku.

Držet tebe,
držet sebe.

Říkat ti do ouška,
že ty jsi má hvězda ranní,
Večernice,

slunce mých dnů,
měsíc mých nocí.

Spolu se dotýkat
božích tajemství.

Bůh se dotýká nás,
dělá mu to dobře,
dělá nám to dobře.

Lásku s tebou prožívat,
v lásce se sebe dotýkat.

S láskou o sebe pečovat,
o sebe, o tebe, o nás.

Příběh o kole, dobrém pivu a o tom, že vždy to má smysl.

 

Příběh o kole, dobrém pivu a o tom, že vždy to má smysl.

Vydal jsem se takhle na kole.

Tak aby bylo jasno, v práci už mě pěkně srali, nebo já jsem sral je, nevím. Ale bylo to tam napjaté, emoce, korporát... ale až tak zle to nebylo. Ale stejně sralo mě to celé a cítil jsem to. Taky ženský... už se sice kolem mě motají, ale jen tak lehce našlapují a už je to dost dlouhou dobu. Tak jo, asi jsou to jen kamarádky. Ale některé se už ptaly, neboť sjíždějí mou zeď na FCB a myslely, že když jsem napsal, že nadávám na ženský, nadávám konkrétně na ně.

No tak jsem se vydal na tom kole. Rozhodl jsem se až ráno před odjezdem, že pojedu do Rostocku, což je německé přístavní město u Baltského moře. Něco kolem 650 km.

Trochu jsem si ze začátku pomohl tím, že jsem se nechal vlakem odvézt do Potůčků, což je asi 30 km od KV. A pak to začalo. Kolo, stan, spacák, sebou nějaké jídlo a jedem. A pojedeme z kopečka, pojedeme z asi 800 m n. m. až k bodu 0, což je moře.

První den jsem ujel asi 100 km, pohodička.

Nějak jsem cítil, že to šlapání, ten pot, ta nasranost, ten záběr na šlapku jsou v jakési harmonii. Prostě ze sebe dostávám ten nahromaděný stres, co se tam za poslední dobu nahromadil. A je to příjemné. Příjemné až tak, že druhý den ujedu 170 km. A to mám trochu rozhozenou přehazovačku, ale jedu po rovině a ne po kopcích, takže na pohodu.

Večer usínám ve stanu, co jsem si postavil někde uprostřed mokřadu. A ráno jedeme dál.

Ujel jsem dalších 150 km a já vím, že jsem už jen asi 200 km od cíle, že to dám. Večer jsem narazil na hezký camp, tak poprvé spím legálně a dobíjím si powerbanku.

Pak to ale přichází, další den to nejde. Každých asi 10 km zastavuji, odpočívám, lamentuji.

Krásné je, že nasranost je pryč a do duše vešel klid a ten vítr, který vytvářím svým kolem...

Ale i tak, asi po 60 km, nacházím zastávku, kde se dá sednout, někde na vesnici. Pohoda. Sedám si a něco pojím. A říkám si, že jsem debil, že se hrnu na takovou dálku, že co moje ledviny, co močák, který už jsem cítil, že je nachlazený, že jsem se sem tralakal, a hlavně proč. Asi hodinu si užívám téhle krize, kdy už jsem sáhnul i po mapě s tím, že dojdu na nejbližší vlak a jedu hned domů.

 

Do toho z čistajasna zastaví dodávka, vyskočí asi 4 chlapi, že jdou vyčurat, jsem pochopil z jejich němčiny. Pak si začali přenášet bednu s pivem vychlazeným ze zadní části do přední. A ptali se mě, co tu dělám. Oni prý jsem blázen, tolik kilometrů, a já na ně, že všichni jsme blázni... podali mi lahev vychlazeného Carlsbergu a naskákali do auta a odjeli...

Zůstal jsem opět sám se svou krizí, tak jsem vypil to pivo, dal si pěkného fuka, rape murici a že dojdu aspoň do nejbližších potravin se najíst. A bylo to pryč. Celá krize zmizela a já ujel ten den asi 130 km a zůstal jsem spát 50 km od moře, což jsem následující den hezky dojel.

Tak málo stačí...

Jedno vychlazené pivo,

jeden pěkný Fuk.

Jsem vděčný sobě, že jsem si vydal na tu cestu, o které jsem věděl, že se zase dotknu sebe, svých toužeb a svých otázek.

Děkuji Stvořiteli za ochranu a děkuji všem, které jsem potkal, a já rozesmál je nebo oni mě.

Děkuji...

 

Maringotka

 A je to tu.

Chvili mi to trvalo, se nejak rozhybat. A popisovat vnitrni proces toho co se ve mne dělo, je na dýl. Každopádně je to tu.
Kromně panelákového bytu, mne to město jaksi vyplivlo, a já ted svůj volný čas trávim v maringotce, na trnkovišti.

A nejen sám. Často sou tu se mnou děti a baví je to, často časteji než ve městě v nějaké herně, nebo tak. No je to tu 720 metru nad mořem a to je hezký. Je tu více zima a vedro v létě není tak úmorné.

A co mám v plánu.?
No zatím to vše nacituji a líbí se mi ten pocit, mám tu spoustu věcí na práci a líbí se mi pozorovat jak mne to jaksi samo vede. Kromne uklizeni kolem a udelani si pohldenho zázemí chci taky skrášlit přístupovou cestu, která sem vede. a Taky kolem včelek. A taky dát dohromady studnu a vodu. A samozrejmě , sázes stromy na tomto skoro 2H pozemku.

Kaštany, Ořechy, Jabloně, Hrušky, Lístkové ořechy, Lípu, a hromady dalšího.

Mým cílem je tento kousek země udělat hezčím. Aby lidem a návštevníkům dávalo radost. 

A abych já měl hezký pocit, že věci co dělám dávají smysl, jen tak pro radost.