Pro přečtení knížky Životopis jogína mě zaujal típek jménem Burbank. Dělal pokusy s rostlinkami, kdy se s nimi hrál a miloval je. Dělá někdo něco podobné?
Ne že bych chtěl být nějak úplně mimo, ale chci se začít hlouběji zaobírat dílem tohoto mistra růží, kaktusů a jiných plodin. Tento člověk nebyl žádný magor, ale kromě jiného laureát na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho citáty jsou na různých místech rozsety, a srší z nich krása a moudrost.
Má-li někdo podobné zkušenosti, nebo praktikuje podobné principy v zahradě, napište svůj komentář. Podle mě je důležité šířit v permakultuře i tento rozměr zahradnictví, i když lidé co propagují permakulturu jako vědu, budou ohrnovat nos. Je to jejich věc a jejich problém, že nedokáži milovat svoje rostlinky ale jen svoje čísla......
Přemýšlím o aspoň části mé zahrady že začnu zkoušet něco podobného.
Také jsem se rozhodl o zaraženi meditačního prostoru do zahrady.
A jak jste na tom vy...? Že by jsme zkusili udělat nějakou zahradnickou '''meditaci... ve smyslu:
Zavři si oči a zhluboka dýchej. Představuj si svou zahradu jak roste, jak se třpytí květy a plody tvé práce. Všude je zářivá láska, která proudí z tvého srdce a zalévá tvé rostlinky láskou a světlem...
a v tom přichází zlý zahradník, a začíná nenávidět plody naší práce. Vy na něj vystřelíte ze své dýno-bazuky dýňové jadérka, jadérka lásky, on padá k zemi, hyne a mění se na blahodárnou sílu, která se rozlévá po zahradě, a naplňuje láskou vše v ní......'''
Nabízím celou kapitolu z knížky Životopis jogína od Paramhansa Jógánanda.
http://www.gate2biotech.cz/kdo-byl-luther-burbank/
Nabizim celou kapitolu s knizky zivotpis jogina od Paramhansa Jógánanda
LUTHER BURBANK –
SVĚTEC MEZI RŮŽEMI
„Tajemstvím zdokonaleného pěstování rostlin je vedle vědeckých
znalostí láska.“ Tuto moudrost pronesl Luther Burbank, když jsme se
spolu procházeli po jeho zahradě Santa Rosa. Stanuli jsme u záhonu
jedlých kaktusů.
„Když jsem prováděl pokusy, abych vypěstoval kaktusy bez
ostnů,“ pokračoval, „často jsem s rostlinami hovořil a vytvářel
vibrace lásky. ‚Nemáte se čeho bát,‘ říkal jsem jim. ‚Nepotřebujete
svoje obranné trny. Já vás budu chránit.‘ A postupně se vynořila
užitečná pouštní rostlina ve variantě bez ostnů.“
Tento zázrak mě okouzlil. „Prosím vás, drahý Luthere, dejte mi
pár kaktusových odnoží, abych je zasadil ve své zahradě na Mount
Washingtonu.“
Dělník stojící opodál se chystal uřezat odnože; Burbank mu v tom
zabránil.
„Uříznu je pro svámího sám.“ Podal mi tři odnože, které jsem
později zasadil; měl jsem radost, když se rozrostly v široké trsy.
Velký zahradník mi řekl, že jeho prvním triumfem byl veliký
brambor, známý pod jeho jménem. S nezdolností génia pokračoval
v obdarovávání světa stovkami přírodních druhů zdokonalených
křížením – novými Burbankovými rajčaty, kukuřicí, třešněmi,
švestkami, nektarinkami, bobulemi, mákem, liliemi, růžemi.
Zaostřil jsem svou kameru, když mě Luther přivedl ke slavnému
vlašskému ořechu, kterým dokázal, že přirozený vývoj lze
teleskopicky urychlit.
„Za pouhých šestnáct let,“ řekl, „dosáhl tento ořech stavu s hojnou
úrodou plodů, ke kterému by bez pomoci potřebovala příroda
dvojnásobnou dobu.“
Do zahrady se přihnala se svým psem Burbankova adoptivní
dceruška.
„To je moje lidská rostlina,“ ukázal na ni Luther s láskou. „Dívám
se teď na lidstvo jako na jedinou obrovskou rostlinu, která potřebuje
pro své nejvyšší naplnění jenom lásku, přirozené požehnání čistého
ovzduší a inteligentní křížení a selekci. Za dobu svého života jsem
zažil tak úžasný pokrok ve vývoji rostlin, že hledím optimisticky
vstříc zdravému, šťastnému světu, jakmile se jeho děti naučí zásadám
prostého a racionálního způsobu života. Musíme se vrátit k přírodě a
k Bohu přírody.“
„Vás by, Luthere, jistě potěšila moje škola v Ráňčí se svými
třídami pod širým nebem a ovzduším radosti a prostoty.“
Moje slova zasáhla strunu, která byla Burbankovu srdci nejbližší –
výchovu dětí. Zasypal mě otázkami a z jeho hlubokých, vážných očí
zářil zájem.
„Svámídží,“ řekl nakonec, „školy jako ta vaše jsou pro příští
tisíciletí jedinou nadějí. Bouřím se proti výchovnému systému naší
doby, odtrženému od přírody a dusícímu veškerou individualitu.
Srdcem i duší jsem pro vaše praktické ideály výchovy.“
Když jsem se s jemným světcem loučil, podepsal a daroval mi
malý svazeček.215
„To je moje knížka Výcvik lidské rostliny,“ řekl. 216 „Je zapotřebí
nových typů výcviku – smělých experimentů. Občas uspějí i ty
nejodvážnější pokusy a přinesou nejlepší ovoce a květiny. Také
výchovné inovace pro děti by měly být početnější a smělejší.“
Hned večer jsem si se zájmem přečetl jeho knížku. Jeho zrak
předvídal pro lidské pokolení skvělou budoucnost; psal:
„Nejtvrdošíjnější živou bytostí na tomto světě, kterou je nejtěžší
vychýlit z její dráhy, je rostlina s pevnými návyky... Pamatujte si, že
tato rostlina si uchovává svou osobitost už po věky; snad právě ji je
možno vystopovat do minulosti před eóny času v kameni a za celou
tu obrovskou dobu se příliš nezměnila. Myslíte, že po těchto
dlouhých věcích opakování si tato rostlina neosvojí vůli, chcete-li to
tak nazvat, k bezpříkladné houževnatosti?
Luther Burbank, milovaný přítel, se mnou ve své Santa Rose na zahradě.
Skutečně existují rostliny, například určité palmy, které jsou tak
důsledné, že je dosud žádná lidská síla nedokázala změnit. Lidská
vůle je slabá ve srovnání s vůlí rostliny. Ale podívejte se, jak se zlomí
celá ta celoživotní tvrdošíjnost rostliny prostě tím, že se s ní smísí
nový život a že se křížením vnese do jejího života naprostá a mocná
změna. Když pak dojde k tomuto zlomu, skombinujte jej
s generacemi trpělivého dohledu a selekce a nová rostlina vykročí
novou cestou a nikdy se už nevrátí ke staré; její houževnatá vůle je
konečně zlomena a proměněna.
Přistoupíme-li pak k něčemu tak citlivému a poddajnému, jako je
povaha dítěte, je problém nesrovnatelně snazší.“
Magneticky přitahován k tomuto velikému Američanovi,
navštěvoval jsem ho znovu a znovu. Jednou ráno jsem přišel ve
stejnou dobu jako listonoš, který doručil do Burbankovy pracovny asi
tisíc dopisů. Psali mu zahradníci ze všech částí světa.
„Svámídží, vaše přítomnost je právě tou záminkou, kterou
potřebuji, abych mohl jít ven do zahrady,“ řekl Luther vesele. Otevřel
velkou zásuvku obsahující stovky pořadačů.
„Podívejte se,“ řekl, „takhle já cestuji. Spoután svými rostlinami a
korespondencí uspokojuji svou touhu po cizích zemích tím, že se tu a
tam podívám na tyhle obrázky.“
Můj vůz stál před vraty; Luther a já jsme projížděli ulicemi
městečka, v jehož zahradách zářily jeho vlastní odrůdy Santa Rosa,
Peachbow a Burbank.
„Můj přítel Henry Ford i já věříme v prastarou teorii
převtělování,“ řekl mi Luther. „Vrhá světlo na aspekty života, které
jsou jinak nevysvětlitelné. Paměť není kriteriem pravdy; to, že si
člověk nepamatuje své minulé životy, ještě nedokazuje, že je neměl.
Paměť je prázdná, i pokud jde o pobyt v lůně a rané dětství; a přece
jimi pravděpodobně každý prošel!“ Zasmál se.
Veliký vědec přijal zasvěcení do krije už při jedné z mých
ranějších návštěv. „Provádím tu techniku oddaně, svámídží,“ řekl. Po
mnoha hloubavých otázkách o různých aspektech jógy poznamenal
Luther zvolna:
„Východ má skutečně nesmírné poklady poznání, které Západ
teprve začíná zkoumat.“
Důvěrný styk s přírodou, který Burbankovi odemkl nejedno
z jejích žárlivě střežených tajemství, mu vnuknul bezmeznou
duchovní úctu.
„Někdy se cítím být velice blízko Nekonečné síly,“ přiznal se
plaše. Jeho citlivá, krásně modelovaná tvář se rozzářila vzpomínkami.
„Tehdy jsem schopen léčit stejně tak nemocné lidi kolem sebe jako
mnoho chorých rostlin.“
Vyprávěl mi o své matce, upřímné křesťance. „Mnohokrát od své
smrti se mi zjevila ve vizích a mluvila ke mně,“ řekl.
Jen neradi jsme se vraceli k jeho domu a oněm tisícům čekajících
dopisů.
„Luthere,“ poznamenal jsem, „příští měsíc začínám vydávat
časopis, který bude předkládat obětiny pravdy z Východu i Západu.
Prosím vás, pomozte mi najít pro něj dobré jméno.“
Chvíli jsme o tom diskutovali a nakonec jsme se shodli na názvu
Východ-Západ. Když jsme znovu vešli do jeho pracovny, podal mi
Burbank článek, který napsal na téma „Věda a civilizace“.
„Ten přijde hned do prvního čísla Východu-Západu,“ řekl jsem
vděčně.
Když se naše přátelství prohloubilo, nazval jsem Burbanka svým
„americkým světcem“. „Vizte muže,“ citoval jsem, „ve kterém není
záští!“ Jeho srdce bylo bezedně hluboké, už odedávna obeznámené
s pokorou, trpělivostí a obětavostí. Jeho malý domov mezi růžemi byl
přísně prostý; znal bezcennost přepychu, radost z mála majetku.
Skromnost, se kterou nesl svoji vědeckou slávu, mi opětovně
připomínala stromy, jež se hluboko sklánějí pod tíhou zrajících plodů;
jenom neplodné stromy zvedají hlavy vysoko v prázdném chvástání.
Byl jsem v New Yorku, když v roce 1926 můj drahý přítel zemřel.
Se slzami v očích jsem si pomyslel: „Rád bych šel pěšky celou tu
cestu do Santa Rosy, jen abych ho mohl ještě jednou uvidět!“ Zamkl
jsem se před tajemníky i návštěvníky a strávil jsem příštích
čtyřiadvacet hodin o samotě.
Druhého dne jsem provedl před Lutherovým obrázkem védský
zádušní obřad. Skupina mých amerických studentů v hinduistickém
slavnostním úboru zazpívala starobylé hymny jako doprovod k oběti
květin, vody a ohně – symbolů tělesných složek a jejich vypuštění do
Nekonečného zdroje.
Ačkoli Burbankovo tělo spočívá v Santa Rose pod libanonským
cedrem, který před lety zasadil ve své zahradě, jeho duši chová pro
mne každá širokooká květina, jež kvete u cesty. Není to Luther, kdo
se prochází jejím svítáním a šeptá v jejím větru, na čas vtažen do
prostorného ducha přírody?
Jeho jméno už přešlo do dědictví obecného jazyka. Pod heslem
„burbank“ je Websterův Nový mezinárodní slovník uvádí jako
tranzitivní sloveso: „Křížit nebo roubovat (rostlinu). Odtud obrazně
zlepšovat (cokoli jako proces nebo zřízení) výběrem dobrých rysů a
odmítáním špatných, nebo přidáváním dobrých rysů.“
„Milovaný Burbanku,“ zvolal jsem, když jsem si tu definici
přečetl, „samo tvoje jméno je teď synonymem dobroty.“
