Rozhovor na festivalu Zázračná planeta země 2017

Rozhovor západní čechy, komunita už zaniklá

T: Chtěla jsem se zeptat na tvůj příběh,jak jsi přišel sem, vůbec jak jsi odešel z města?

R: To je dlouhé...v nějakém roce 1996 nebo 1997 jsem odjel z města, proč? Já jsem dlouho skautoval a trampoval, pak jsem dlouho paktoval s Euroindiánama, ale pořád ve městě, a nějakým prapodivným způsobem v tý době na Slovensku, já jsem začal podnikat, otevřel jsem si trafiku, přišli výpalníci, dostal jsem devítku na krk a už jsem byl z města pryč. Pistoli. Což jako v té době takový hipík, to jsem moc nedával,tak říkám: hele, takhle ne. A šel jsem za svými známými na Zaježovou, myslel jsem, že to bude dočasné, ale zůstal jsem tam tři roky. Předtím jsem to místo už trochu znal. Tam jsem se dostal do kontaktu s radikálnějšími ekologickými názory a materiály, vlastně Zaježová byla v té době vznikající ekokomunita. 


Dostal jsem se tam do styku se slovíčkem permakultura a zkoušeli jsme tam zahradničit, ale jako mladé pankáče nás zajímaly spíš jiné věci. Já jsem bydlel na MNVéčku. To bylo tak nějak 1997-2000. Jsem tam dělal velkou distribuci ekologických materiálů, některé materiály jsem tahal z Čech na Slovensko, tenkrát ještě byly hranice, šel si s batohem velkým do Brna, tam sis to naložil a šel jsi přes hranice vlakem. Poštovné bylo tenkrát proclívané, to bylo strašně drahé. Na té Zaježové, já jsem tam od té doby, co jsem odjel, nebyl. Jsem si to v sobě ještě nesrovnal, není čas, prachy jít na všechny místa, kde jsem kdy žil. Já jsem musel odjet, bylo mi řečeno, že musím odjet. Mě to trošku ranilo, protože, když mi nabízeli, abych tam zůstal v MNV: žij tady, buď tady, rozvíjej, co máš v sobě, budeš součástí naší komunity. Takže jsem se aktivně zapojil do toho života, ale až později jsem zjistil, že příklad: ta komunita mívala pravidelně schůzky, ale nikdy mě na ně nepozvali.

T: MNV bylo trochu stranou.

R: No ale my jsme chodili do práce, vydělávali jsme prachy a půlka toho, co jsme vydělali, šla na komunitu, ale my jsme ani nemohli rozhodovat, co s těma prachama bude. Jako hodně prapodivný systém, dokonce jsem slyšel storku. Já jsem tam už tenkrát pomáhal lidem, co byli v prdeli, takže když nějaký lidi po akci, kterou jsem dělal na MNV, zůstali, tak tam mohli u mě zůstat. Nějak jsem to dohodl s Igorem Chýrou. Ale byl tam člověk,který byl na heroinu a zalíbilo se mu u nás a přestal s tím, byl jakoby na léčení, si tam odvykal a v recyklačce makal. Pak jsem slyšel storku, že oni dostali grant, že léčej narkomany. A nás vyhazovali za to, že jsme narkomani. Byla tam totální nedůvěra, nevím, jestli to bylo vůči vzhledu, jak vypadáme. Možná už tenkrát měli strach z toho, že některé naše aktivity jsou trochu anarchistické, jako že jim to kazí jméno, možná přijdou o dotace. Ale mě tam hlavně štvalo to, že já jsem už předtím ve městě četl různé materiály o komunitách, hlavně zahraniční, to byly 90. léta, tady nic nebylo a od začátku jsem to chápal jako to sdílení, že je to prostor, který nevládne soukromý majetek, nevládne moje ego, tak jak to my známe, tam jsem narazil, tam jsem zjistil, že to komunita není. Ale tohle byl prostor, kde oni si vlastnili svoje domy, pár domů bylo jako že komunitních, které koupili za nějaké granty nebo dotace, které měli sloužit lidem, co tam přijdou a nemají, kde. A když tam někdo přišel a bydlel tam, ukázalo se, co je v něm a oni si řekli: tak tohleto ne, hele radši se sbal. Takhle já tady znám tři lidi, co byli na Zaježový a museli odejít z těch prostor společných. Stále hledali toho idealistu ((ideál)), ale nenašli ho. Když ty lidi se tam otevřeli, začali dělat, co je fakt baví, někdo začal sekat, třeba Arnoštka tam porodila doma, věnovala se spíš těm ženským věcem. Bydlela tam, porodila tam dítě a dva týdny na to se musela odstěhovat. Kvůli tomu porodu, že je to proti, prostě že takhle ne. Tak to je Zaježová. Já jsem si to pak definoval, že jsem se naučil, jak se to nemá dělat. Problém pak byl, že jsem se podle těch mých představ, které jsem měl z těch materiálů, nedostal k tomu, že by to někdy šlapalo.

Já jsem teda ještě k té Zaježové slyšel zajímavou storku, že v 90. letech dva z těch nadšenců, který tu Zaježovou zakládali, byli v Německu, komunita Dvanáct kmenů a ty dva lidi se tam nějak ocitli jako že na průzkum, šli to zkusit do komuny a byli tam asi půl roku, tam viděli sdílené traktory a velikánské skleníky, vyváželi to do města, tam to prodávali, večer se setkali, zatančili si, ráno se pomodlili. Tak oni přišli na Zaježovou a řekli: takhle to přesně chceme! Ale toho boha ne, toho tam my nepotřebujeme mít. Možná proto se jim to stále nedaří.

Pak jak jsem musel odjet, tak jsem chviličku bydlel ve Spišské Nové Vsi, pak jsem si sbalil batoh a přišel jsem do Prahy, protože nechtěl jsem bydlet na podnájmu a v té době nebylo na Slovensku žádné místo, kde bych mohl jen tak přijet. A Milaďáci mi tenkrát řekli: my ti dáme pokoj a můžeš bydlet na MIladě. Tak jsem říkal: tak jo. Už jsem je znal, oni byli na MNV, když jsem tam dělal výstavu, asi na dvou akcích byli. Pak jsem odjel, musel jsem celé distro zrušit, konečná. Ale to se stává. Odešel jsem do Prahy, ale na Miladě jsem žil takovým přírodním životem, moc jsem nevyhledával všechny ty koncerty, my jsme žili spíš v ústraní, chodili jsme si na tržnici s kárečkou pro prošlou zeleninu, to jsme večer vařili bezdomovcům, to byl život až bohémský. Byl jsem tam 3 roky, pak jsem zjistil, tam byly zase problémy s anarchismem jako takovým. Byly tam schůzky, ale stejně jeden dělal víc, než mu schůzky dovolily, různě se to tam mlelo. Pak mě to nebavilo. Do toho přišlo, že ta hlavní parta, co to tam držela, se nějak zmrskala a udělala nějaké loupežné přepadení. Tak já si říkám: já bydlím s loupežníkama na baráku. Seru na ně. Pak jsme se snažili ještě udělat nějakou perestrojku s mladými, co přišli na Miladu bydlet, protože tamty byli chvilku v base. Oni se vrátili a že budou určovat, jak bude Milada dále směrovat. Tak já: tady nebudu.

Tak jsme odjeli do Anglie ((s přítelkyní)), že si vyděláme prachy na nějaký baráček. Tam jsme ve volném čase navštívili asi tři komunity, Rainbow setkání, Tinkers Bubble, komunita fakt v lesích, v Anglii moc lesů není, ale tenhle les je jejich, mají tam pilu, sady, polnosti, zahrádky, solární panely. Byli jsme tam asi 10 dní, docela příjemné to bylo. Byla to taková primitivistická komunita, neměli ani elektřinu, vše se dělalo ručně. Pak když jsme se vrátili z Anglie, tak jsme chviličku byli v Curychu, pak jsme měli malé množství peněz.

T: že už jste měli záměr mít svůj dům?

R: My jsme proto šli do té Anglie, že vyděláme peníze a koupíme si domeček a uděláme tam komunitu. Nebo dům si koupíme už v komunitě nebo tak. Když jsme pak hledali, zjistili jsme, že, už tenkrát trochu vystrkovala růžky Brdárka a další komunity, ale zjistili jsme, že ty nemovitosti jsou nás nedostupné. To jsme ještě neměli dítě. Nakonec jsme si koupili dům z málo peněz, 200 tisíc není šílená částka, ale pro nás to byla. Pro tu moji přítelkyni to bylo: jdu s chlapem někam, pro mě to bylo: konečně mám místo, kde můžu zakotvit. K rodičům jsem se vrátit nemohl do paneláku, člověk bez ničeho, tak najednou jsem měl dům: můžu si odsud vzít batoh, můžu odsud chodit na výlety, můžu dělat cokoli a mám se kam vrátit. Po těch letech toho hledání vždy s batohem, někdo tě vyhodí, musíš odejít. Pro mě to byl posun.

Jak jsem se dostal sem? Tady jsem 12 let, prošli jsme si různýma snahama udělat z toho komunitu, pak jsme dostali nějaké polnosti, tak tam jsme chtěli vybudovat něco. Všechno to šlo do kytek.

T: Jak jste hledali dům - tady se vám to líbilo nebo jste hledali dům, na který jste měli?

R: První varianta byla dům za 200 tisíc, tak jsme obešli asi pět baráků, my jsme chtěli Karlovarsko-Plzeňský kraj, tady ten nám padl do oka. Bývalá Přítelkyně je z Plzně, tak to má 60 km domů.

Ještě před| Trnkovištěm bylo DVP, ono to fungovalo asi 7-8 let, naše přestava byla, že dům je velikej a že se do něj vejde víc lidí, když se trošku zainvestuje. Přicházeli lidi, který oslovila ta myšlenka a chtěli se připojit, ale byli úplně v prdeli, neměli ani jeden peníze, dva měli představu o komunitě, že se o ně nějak postará, nějak se to vyvrbí. Když nás bylo na baráku víc, občas i šest, tak to byla bída. Jediný, kdo makal, jsem byl já, protože tady v okolí to nikdo neznal, nevěděl kde co jak se prodat, nebo ani nechtěl. Já jsem chodil do práce, ostatní makali tam, ale byla to bída. Jako že důvod je spolu žít, ale neřešilo se proč jak. Ale důležitý je, že jsme spolu na tom místě. Jednou nás bydlelo asi šest, pak 3, pak 2. Pak občas sám půl roku, rok jsem tu bydlel, tak se to různě střídalo. S tím přicházelo nové poznání s tím, jak to asi dělat nebo jak to posouvat.

Trošku od začátku byla důležitá Praha jako taková, léta jsem strávil v Praze pomáháním různým aktivitám na Miladě, tak jsem očekával nějakou zpětnou reakci, třeba jsme chtěli udělat benefit v Praze. Ten první rok, dva, byl ještě takovej post-Milaďáckej, že jsme počítali s tím, že nějaký squater přijde, že se připojí, ale že nám i squateři udělají benefity dva, tři, opraví se něco na půdě, nebo něco. Totál nikdy nic. Totál nezájem. To bys musel chodit do Prahy na místo je tam s tím buntošit. Já jsem mezitím dělal stránky o squatingu, dělal jsem časák, byl jsem v kontaktu. Jakože tys jim pomáhal, ale oni tobě ne.

Například teď není se mnou v kontaktu z těch lidí, ta energie byla špatně vynaložená, bylo to jednostranný. Pražáci chtějí, abysme my chodili tam, ale Pražáci nikdy nepřijdou k vám. A jen velmi málo kdy vám něco udělají. V poslední fázi života, co tu žiju, jsem zjistil, že nejdůležitější je veškerou tu energii mrskat tady do okolí, do těch lidí, co tady reálně potkáváš, co reálně můžou v tvém životě něco znamenat nebo přinést, než někde do Prahy s nějakou vizí, že tam je blaze a tak by mohli nějaké peníze poslat nebo přijet podpořit nějakou akci nebo přijet opravit něco. Vlastně se to zastavilo na totální bod mrazu.

Další část baráku byla...první rok dva byly takový post-squaterský a pak jsme trošku vystřízlivěli a znovu jsme narazili na permakulturu a mě to chytlo, dělal jsem zahradníka. Já jsem to vždy na baráku měl tak: přijeď, ukaž co chceš dělat a my ti s tím pomůžem, ale ty lidi často nevěděli, co chtějí, tak zkoušeli různé alternativy, co kde četli a my jsme jim pomáhali v něčem, co oni ani nevědli, co chtějí. To bylo taky špatně.

On přišel s tím,že permakultura. Já: to už jsem na Zaježové dělal. Tak jsme dělat zahrady pod barákem permakulturní a začali jsme se propagovat jako permakulturní projekt, dělali jsme to s vizí snahy o komunitu, tak jsme se přihlásili, zařadili jsme se do ukázkové permakulturní zahrady. Já jsem pak pro Permakultura CS ani tolik neudělal, tenkrát fungoval Permaweb, který byl fakt aktivní, za večer tam bylo 100-150 příspěvků, teď je tam 5 za týden. My jsme se tam otevřeně bavili o všem ohledně permakultury na diskusním fóru, já jsem propagoval permakulturu v mém pohledu, jak ji vnímám. Pak se to zvrhlo a lidi se tam na nás vrhli, jeden člověk nás tam úplně rozsekal svojím egem, že jsme úplní sráči. Já jsem z toho Permawebu odešel a pak to tam začalo mrznout. Já jsem tam každý večer napsal 20-30 příspěvků k různým věcem. Takže lidi, co se zajímali o permakulturu na moje jméno a na ten projekt narazili.

((drudo 2013 "veselá skromnost", 2014 byl na Transition na Toulcáku))

Z těchhle kruhů mi ještě zůstali sem tam nějaký kamarádi, tam jsem začal propagovat...ještě na Zaježové nám Igor Chýra vyprávěl o veselé skromnosti. A jak jsem se ponořil do té permakultury a co jsem žil, tak to byla veselá skromnost. Tenkrát jsem udělal jeden rozhovor do RadiaWave o zelené skromnosti, 3-4 roky nazpět. V těch kruzích jsem spíš známý kvůli tomhuhle, my jsme jinak nedělali žádné akce, kde by přišlo hodně lidí. Prostě spíš ten směr v permakultuře propagování veselé skromnosti. Já jsem nikdy nebyl členem ničeho, pak jsem se stal členeme PK CS, což teď zase není. Zas jsem se posunul dál, tak jsem členem českobratrské církve evangelické, tak nemůžu být členem dvou věcí. Nemá smysl dělat pět věcí najednou, mám rodinu. To společenství mě natolik oslovilo, že jsem vstoupil tam a ta permakultura, stejně jsem se posunul někam dál, dělám ji, zahradničím dál, ale už se necítím na to členství. Už tomu nemůžu dát, co jsem chtěl dát.

Asi dva roky spolupracujeme s tou církví, ani bych to nenazval církví, společenství, najednou člověk zjistil po těch letech, co tady je a hledá tady ty spřízněné kamarády, squatery, permakulturisty, anarchisty a nenachází je tady. Najednou zjišťuje, že jsou tady lidi, který k nám chodí občas na návštěvu, my jim přineseme vajíčka, cibuli, med, výměnné obchody. A říkáš si: proč jsi to hledal tam, když jsi to měl tady pod nosem. Jenom co ti překáželo, byla nějaká představa, kterou sis vytvořil o tom, že asi na základě katolické církve, co to je za peklo. Zlé a to mě vůbec nezajímá. Ale jinak ten kraj je tady proslavený sektama, různýma odchylkama, lidi mají z těch vzdálených baráků daleko do kostelů, tak se setkávali doma a vznikali odnože, odchylky. Doma si lidi četli tu bibli, to je ten základ, pochopili tam něco trochu jinak, než co se hlásí dole v kostele. Tady ten kraj, to je normální, je to jiné než ve městě ten náboženský rozměr.

Jedna z hodně zajímavých věcí, co mi permakultura dala, bylo, že jsem stále hledal, jak ty komunity, kde děláme chybu, proč nám to nejde. Jestli jsme měli mít víc opravený barák nebo mít víc vydělaných peněz, nebo moc chlastáme a měli bysme se soustředit na něco jinýho. Nevěděl jsem prostě, kde s tím, co s tím. Permakultura CS tenkrát zorganizovala v Praze přednášky na téma Permakultura v praxi, byli jsme tam pozvaní. Ještě před Transition. Bylo to na Václaváku, ten GATE, sdílecí prostor. Byli tam tři přednášející, jeden byl teoretický, druhý nesrozumitelný, jako z jiného světa. Já jsem tam přišel žít,jak žiju, to jsem byl jeden z mála. Ostatní se spíš snažili něco odprezentovat, odpropagovat. Tam jsem se setkal s tím přede mnou, takovej bradatej, říkám: ty jsi ten Aleš, co já jsem tenkrát ještě na Zaježce to jméno zaslechl, ještě předtím v paneláku, když jsem se zajímal o euroindiány, tak jsme věděli o tom Alešovi z Prahy, to byl první euroindiánský kmen v Praze a tak. Teď po těch x letech jsem Aleše potkal osobně na přednášce, Aleš z Uchovaného semínka. Jezdíval na Zaježku, chtěla tam bydlet, jeho taky zajímal komunitní život.

Tak mě pozvali: ty bydlíš, jezdíš stopem, my jsme pár km od dálnice směrem na Vary, až půjdeš kolem, zastav se. Mi to nedalo, dělají to nějak jinak, slyšel jsem nějaké prapodivnosti, že jsou to nějací položidé, nikdo nevěděl přesně. Tak jsem tam jel se svou dcerou, přišli jsme tam. Nejlepší je přijet v pátek, že mají nějakou oslavu, nějaký šabat nebo co. Říkám: ty vole, co to bude?

K tomu ještě řeknu, že takhle jsem chodíval stále do nových míst, hledat nové podněty. Jednou jsem takhle byl v Praze, po tom co vystěhovali v Discentru, přišel jsem tam, přespal jsem tam s dcerou a nějaký pankáč ožralý se tam přišel do rohu vyčůrat. Si říkám: co je to zase za díru?

A teď jsem přišel do toho Uchovaného semínka a jako byli tak podivně oblečení, ale v pohodě, tak jsem si tak chvilku povídal s Alešem. A teďka večeře, ty vole, teď ryby, ty máme od kamarádů ze španělska, tam máme taky komunitu, oni jednou za čas naloží dodávku, mrazák a přivezou nám to, my jim dáme zase med. Já: to není možný. A teď vidím ty skleníky, ty zahrady, jako ty vole, to není možný, já jsem ve svým hledání musel na něco...teď koukám traktor, ty vole, čtyři okruhy hydraulický. No to je naše. Ne moje, ale naše. Večer dostanu tři koláčky a lísteček: vítáme tě. Tak jsem úplně...jsem se vrátil domů, jsem nechodil do práce tenkrát úplně odvařenej: to není možný, ty vole. Tak jsem si fakt někde na půdě vyhrabal nějakou bibli, začal jsem si číst, že ono tam něco bude na tom. Pak jsem se na to začal koukat jinýma očima.

Shodou okolností, to jsou takový zázraky, asi měsíc po tom setkání se u nás doma zjevili dva lidé, teď bydlí ve Valči s tím, že to, co děláme, je perfektní a že dělají průzkum a že jsou z fondu pod ministerstvem a hledají v lokalitě někoho, kdo by to dělal a třicet tisíc dáváme na plný úvazek. Já jsem chodil tenkrát sem do téhle zahrady, bral jsem 9. Nakonec jsem tam dělal. Takové úplné zázraky. Od té doby, co jsem je potkal. 30tisíc měsíčně, při mém skromném životě mám už půlku střechy opravenou, zařízený spodek.

Já jsem to začal hledat a začal jsem si uvědomovat, většina těch komunit, co fakt už držej léta, jsou buď nějaké krišňácké farmy nebo křesťanské komunity, těch je několik tisc a jsou po celém světě jako těch 12 kmenů. Oni si říkají, že nejsou ani křesťané, ani židé, oni považují novodobé křesťany, že to špatně pochopili. V Bibli je psáno, že v koncích věků Bůh dá zpátky dohromady těch 12 kmenů izraelských, ale z jiných národů, ne těch původních. Židé žijí v hierachii, že jen ti z kmene Juda mohou být kněží, v Izraeli. Začal jsem se o to zajímat a jezdit tam častěji a zjišťoval jsem, že mají těch farem víc, mají to větší, pečou si vlastní chleba, chodí s tím na tržnici. Mají krávy a mléko, jogurty, máslo, i smetanu a zmrzlinu...víš, já prostě 20 let hledám a nenacházel jsem. Já jsem teda nějakou dobu koketoval, že bychom se přestěhovali tam nebo k nim, to jsme nakonec nějak...já jsem se od té doby spirituálně prohloubil, začal jsem se s Bohem nějak ptát, on mě ukazuje. Ale nebydlíme tam, jsme v kontaktu 4-5X do roka je navštěvujeme. To mě totálně změnilo. Po setkání s nimi jsem se obrátil, znovu zrodil, ale v protestantském křesťanství, nemám rád katolickou hierarchii, autoritu, zobrazování. Byl jsem hodně překvapený, že přijdete do kostela a oni nemají kostel, mají velkou místnost, nemají oltář, obrazy, protože v Bibli je napsáno, že nebudeš nic zobrazovat. Jen místnost s květy, tam spolu jste, pomodlíte se, zazpíváte si, pokecáte si, vyměníte si věci a jdete zpátky do svýcho životů. Je to úplně něco jinýho, než jsem si myslel, dlouhá léta. Nemají hierarchii. Byl jsem překvapený, že je to společenství, které je tolerantní. Dokonce evangelíci jsou čtyřkonfesní, ani nemají pravidla, jak se bohoslužba dělá, je to na lidech. Farníci si hlasují, vyberou si faráře, nejdřív k nim 3-4 chodí a když se jim nějaký líbí, tak si to odhlasují, že ho tam chtějí. Je to zezdola, není to seshora jako u katolíků. Úplně jsem na to čuměl. Staršovstvo rozhoduje, farář má jen jeden hlas. BYl jsem překvapený, na jaké vysoké úrovni tam přímá demokracie funguje. Jezdím do Teplé, 7 km.

Kdybych si vzal tu všechnu energii, kterou jsem vyprodukoval na to hledání komunit a hledání těch ideálních lidí na bydlení. Což bylo na Zaježové,jak někdo přišel a pak ho stejně vyhodili, je to podobné, oni hledali ty ideální lidi do těch komunit. Tak jsem dospěl k tomu, že ty ideální lidi máš kolem sebe, už, kdybych tu energii vložil do prohlubování těch vztahů se svými sousedy a svým okolím, tak mám docela pěknou komunitu.

Já když jsem přišel do toho SEmínka, tak jsem se zaobíral tím, že ty komunity, co žijou nejdýl, tak žijou, jsou to většinou duchovní komunity, většina jich se hlásí k jednomu biblickému textu a z toho vychází skoro všechny, co kde kdy vznikly. Tam je popsáno, jak žili pohromadě, měli pohromadě majetek. Po té, co Ježíš odešel do nebe, tak jeho učedníci zůstali s rodinama, prodávali své majetky, žili pohrmadě a sdíleli. Takhle to fungovalo několik desítek let. K tomu se všechny komunity vracejí, kde to je popsané. Komunity vznikají za dvěma účely, jednak squaterská komunita, jsi tam protože, že nemáš kde bydlet, nejsi tam dobrovolně, že máš panelákový byt, tak jdu na squat, to je blbost, lidi jsou pohromady, musí být pohromadě, takže si musí vytvořit nějaká pravidla, aby spolu dokázali nějak fungovat. Pak jsou komunity vědomé, kdy se vědomě něčeho vzdáš a jdeš někam jinam s vizí společného. Ale ta vize je mylná, tak to nefunguje, možná celý kámen úrazu stojí na tom, když se nevzdáš sám sebe a svého ega a svých představ o tom, co by jsi v komunitě chtěl dělat, tak žádnou komunitou v životě nemůžeš obohatit. U těch kmeňáků oni nemají: já bych chtěl udělat tohle, pomůžete mi? Ne, tak to není. Je to tak: co bysme my všichni tady potřebovali, a baví se všichni o tom, jak bysme mohli přispět k tomu, abysme to společný měli. Ty se musíš vzdát svého ega. Esoterici to mají naopak, ty musíš budovat sám sebe, boha v sobě, musíš růst, já se musí vnitřně posouvat, já potřebuji realizovat své plány, své vize, takhle do komunity nikdy nemůžeš jít.

T: co myslíš esoterici?

R: Esoterici jsou ty, který staví na tom, že já jsem ten bůh, moje karma, já, já. Duchovno stojí na tom, že já musím. Já musím pracovat se svýma čakrami. To nás z komunitního pohledu, ale tím pádem i celé společnosti, nikam nikdy nedostane. U nich jsem viděl najednou, že proto mají ty společné velké skleníky a traktory, protože oni udělali úplný opak. Takže já už se neptám, co já, ptám se, co můžu udělat pro tebe? Sebe úplně uzemňuju dolů. Na základě toho může růst komunita, i společenství.

T: V kolektivu DVP, co jste pěstovali, co se dařilo?

R: My jsme přišli s vizí soběstačné komunity, kterou jsme nikdy nedosáhli ani náhodou. V určitém stupni jsme možná měli 10 procent, haha, toho, co jsme snědli a to jsme hodně makali. Spíš byl problém s lidma jako takovýma, například jsi zasel hodně, protože vás bylo hodně u setí, ale už vás bylo málo na překopávání, tak se to zaplevelilo. Takové chyby byly, to je důležité si uvědomit dopředu. Nám se dařilo, měli jsme tu problém se slimáky, jak jsme vysoko, ten rok sežrali všechnu řepu. Tento rok jsme tolik nepěstovalo, máme dvě maličké děti, tak tento rok zahradnictví muselo jít bokem. Už za námi nikdo nejezdí, komunitní zahrada nefunguje, co si neuděláme, nemáme. Máme asi pět brambor v kýblu a malé políčko cibule, to stejně sežrali. My jsme se vydávali cestou permakultury: pěstujme něco, co stojí málo péče, je toho hodně a roste to tady, a nežerou to slimáci, takže brambor, cibule, česnek, řepa. Saláty byl vždycky boj. Rajčata, máme skleníček, i okurky. Do toho hodně bylinky. Vše sladké, listové, po tom ty slimáci tak jedou, to vůbec nemá cenu, to je opak permakultury, to je přehnaný boj, právě že nemáš bojovat, máš nacházet symbiozu, na tom stavět. Kachny jsme měli, asi 4 roky, ale víc jsem se staral o kachny, než o zahradu, co měli čistit. Už je ani nemám, už to beru jako období života, nemyslím si, že se už vrátí. Kmeňáci, jak to řeší s permakulturou a nepoužívají chemikálie, ale makají. Nechodí do práce, políčka jsou čisté, jedou plochu, slimák se nestihne doplazit, kolem toho to mají hezké posekané, oni fakt makají, je to polnohospodářství fakt živí. Vstanou a jedou, ty jdou na tohle pole, ti tam. Hodně se dělá ručně, plečky.

Já jsem chodil do práce, přitom jsem se to snažil dělat.

Snažil jsi se nejdřív najít to překlenutí, že už budeš pěstovat tolik, že už do práce nebudeš muset chodit. Třeba podporu na pracáku jsi bral jako dočasnou dotaci, než se soběstačně rozjedeš, nikdy to ani náhodou nepřišlo. Pak jsi šel do vesnice a viděl ty babičky na zahrádkách a stejně tam měly toho víc než ty. Ale myslel sis, že jsi dobrý permakulturní zahradník a na internetu to všichni lajkovali. Takový jako rozporuplný pocity z toho. Když přišla krize, tak tady bylo vidět v kraji, jak políčka, která ležela ladem, tak lidi už zase začali vytahovat traktůrky a víc si pěstovat. Jak začínají být chemikálie dražší, tak přijde ještě další vlna toho obyčejného zahradničení. Mě ta permakultura přijde být městský fenomén, je to sexy způsob, jak ukázat, že zahradnictví je dobrá věc, že je to in a něco. Jedná se stejně o to, že budeš okopávat brambory. Teda nemusíš, můžeš je mít ve slámě, ale stejně je musíš zasadit.

Když jsem si četl tu bibli, jaký je boží záměr s tím, tak mi to přišlo, to je jasný! proč mi ta permakultura nešla. Proč nemůžu najít způsob, že mi budou pečený holubi padat do huby, je jasnej. Naším údělem je starat se o tu Zemi a nepřijdeš na to ani náhodou, jak mít bez péče zahradu, která tě uživí. Je to utopismus, jak říkám, že to je neomarxismus (předtím mi řekl, že permakultura je neomarxismus), je to soustava tabulek a pravidel, které když dodržíš, tak by to mělo být ideální, šlo by to i celosvětovém měřítku a je tady nebe na zemi. Ale je to úplná blbost. KDyž si čteš o těch permakulturních projektech s odstupem času, no kde jsou po 10, 20 letech? Tak zjišťuješ: ten se udřel, ten se zbláznil a rozvedl. Tak kde je chyba? Buď v těch lidech, ten moc pil, nebo je chyba v tom konceptu jako takovém té permakultury. Jestli něco neopomenula. Jasně, většina lidí nejde tak do hloubky jako já, takže používá permakulturu pro inspiraci a má pěknou zahrádku s bramborama, které pěstuje jinak. Například za 10 let, když takhle budou pěstovat všichni, tak už nebudeš alternativní, to musíš zase vymyslet něco, abys byl nej. Takže jestli to ve finále taky nekoketuje s tím být jiný nebo se nějak sám seberealizovat. Z ekologického hlediska, když je někdo zahradník, ať jím je, je to dobrý ekologický způsob koníčka, proti jiným jako je motorkářství. Ale nehledat v tom něco, co by spasilo svět. A permakultura ty snahy má, nenápadně, ale dává najevo, kdyby se to rozšířilo, dal by se permakulturní koncept naočkovat na to,na to, tak by ten svět byl lepší. Čím nechci popírat to, že máme se snažit dělat ten svět lepší. Spíš spravedlivější. Je důležitější práce prohlubovat ty kontakty s těma sousedama než práce, že mám víc brambor, než potřebuju. I když to taky pasuje do té spolupráce, že mám víc brambor a rozdělím se o ně se sousedy.

T: ze začátku jste se sousedy...

R: Ze začátku to bylo ortodoxní úplně. Jako že to jsou blázni, kteří nevědí, ale my víme! My víme, jak ten svět uděláme lepší, my známe permakulturu, my jsme anarchisti, my jsme byli v celém světě, my známe přímou demokracii. To nás na dlouho úplně vyčleňovalo z toho se tady adaptovat a prorůst, nebo srůst s tím místem. Pomaličku jsme ustupovali. Trvalo to léta.

T: jak vás lidi přijali?

R: Bydlíme ve vesnici, kde je 12 obyvatel. Teď jsme na tom tak, že všichni až na jednoho, ale ten je pohádaný úplně se všemi, tak všichni jsme v pohodě.

T: a chtěli jste být soběstační i energeticky? Že jste nebyli napojení na sítě?

R: Tahle cesta mě nikdy...když jsme byli v Tinkers Bubble, tam měli solární panely. Víš, co to bylo v 90. letech? Oni tam říkali: tady máme ty autobaterie, ty nám poženou, že nám svítí tady světýlko, to je totálně neekologické. Je to úplná hra na neustálou výrobu a koupi baterií. Žijeme v globalizaci takový, že už nejsou národné koncepty, ale globální. Některé země si dřív vyložily energetickou soběstačnost například jaderně, některé uhelně, i potravinově, někdo dovážel. Dnes je ekonomicky nejlepší vyvážet, na všechno se hledí globálně, jak to nejlépe dělat.

My jsme se o tu energetickou soběstačnost nikdy nesnažili, je to velká investice, musíš to udržovat a chodit do práce, abys měl na výměnu baterií, tak jsme spíš od začátku se snažili o minimalizování spotřeby elektřiny, ale být na ni napojeni. Tam měli solární panely, protože nejbližší elektřina byla 5 km, ta cena za kabely, to nejde. Ale my jsme připojeni na elektřinu, tak proč se odpojovat?

T: ještě k potravinové soběstačnosti, co a kolik jste vypěstovali?

R: My jsme se vyvíjeli, například zasadíš brambory, bylo vás pět, když se sklízeli, byli jste jen dva. Velmi těžko se dalo odhadovat, kolik toho potřebujeme. Občas byly přebytky, o ty jsme se dělili s Food Not Bombs Karlovy VAry, šly na bezdomovce, brambory nebo cibule. Ale spíš byl tenhle neustálý problém. Nebo naopak: sám jsi zasázel a najednou vás bylo v létě 5. Stejně se nakupovalo, ale taková ta vegetariánsko veganská strava dokáže být levná a zdravá, když to umíš.

K energetické soběstačnosti, ani zateplování našeho domu nevidíme jako přínos, ovčí vlna to je sporné, s tím jsme nějakou dobu dělali, tolik molů a problémů s tím. Pak polystyren nebo minerální vata, jsou energeticky hodně náročné, minerální vata je vlastně pomletý kámen, jaká elektrická síla je potřeba na pomletí kamene a je to nafoukané, tím si obložíš dům, to si rovnou mohu obložit kameny. Ale proč, když mám kamenný dům? Možná bys ušetřil 10 %, ale dát půl milionu za tu izolaci a práci, protopíš v kamnech za 30tisíc za rok, 10 % jsou tři tisíce, tak to je 120 let? Mě to přijde, že najdeme způsob, jak peníze utratit, že nefungujeme tak, že víme, že nám stačí 5tisíc a nepotřebuju víc, tak si vydělám jen to a do práce pak už nejdu. Ne, my chodíme do práce, vyděláme 25, potřebujeme 5, a těch dvacet - tak koupíš auto ženě, ono se vždy něco najde.

Spotřeba je závislá na tom, že musíš mít peníze na to koupit si něco navíc, nadbytečného. Když peníze nemáš, tak si to nekoupíš a pak buď brečíš, a nebrečíš a je spousta jiných věcí, které můžeš v životě dělat. Něco jiného je, když někdo brečí, když nemá kde bydlet, nebo matka samoživitelka nemá čím uživit děti. Ale žijeme ve světě, kdy lidi brečí, že nemají na nové autorádio, mobily. Pak zjistíš, že není problém v tom, že se vyrábí moc mobilů, nebo v jakém politickém systému žijeme. Ale problém je v tom, že brečíš, že něco nemám. Ta podstata je, že není vůbec zlý ten svět kolem tebe, ty máš něco v sobě nevyřešené, možná tím, že neustále něco nakupuješ a snažíš se zahltit. Neustále koukáš na zprávy, na televizi, kdy už přijde informace, která tě udělá lepším. Možná tím zaplácáváme jen něco v sobě, nějaké prázdno v sobě. Základ konzumu vychází z našeho pocitu nedostatku.

Biblista by řekl: to je ta vzpomínka na ráj, kterou si sebou neseme. Stále ho hledáme, každý se to snažím nějak zaplnit.

T: ještě otázka na festival, ty jsi hlavní organizátor, jak vznikla ta myšlenka a co kolem toho děláš?

R: Byl tu kluk, který přišel, že udělá festival. My jsme mu poskytly zadarmo zahradu. On to dělal klasicky, komerčně, vstupné 350, za plakát 8tisíc, dobrá drahá kapela 20 tisíc. Pak přišli tři lidi na festival, on teda, že to dělat nebude. Tak jsme si řekli, tak to udělámy my, po svém. Jirka mi dal úplně volnou ruku, on tu dělá tu zahradu. Udělal jsem to po svém,plakát jednoduše, našel jsem pěkný obrázek a napsal jsem té autorce: ahoj, žiju takhle skromně, děláme festival, setkání skromnějších lidí, můžeme to použít? Jasně, zadarmo, jen tam napište, že to máte ode mě. Tak kapely, pozvat takové, aby nebylo drahé vstupné, já jsem chtěl, aby to bylo setkání lidí, kteří už žijou tu alternativu, ti nemají peníze na festival. Stejně jako já nechodím na žádný festival, když mě někdo pozve: přijď k nám na festival, tam se setkávají takový lidi jako jsi ty, ale stojí to 500. Tak tam se nesetkávají takoví lidi jako jsem já, protože ty nemají 500 navíc, aby šli na festival, kde jim každý všechno donese pod nos - kapelu, záchody na každém rohu, všude čisto, všechno zabezpečené. Cena musí být nízká, aby tam lidi přišli, ti co už žijí, travelují, jsou v komunitách, aby mohli v klidu přijet. Tak 150 Kč. Tak rozpočet, pozvali jsme lokální kapely do 100 km, i Praha. O kterých jsme věděli, že žijou přírodně, takže jejich hudba bude tím prosáklá. Taky se jim možná bude líbit ten koncept, že to je jen setkání. Pak stánkaři neplatí, protože jsou lákadlem, proč se lidi setkají. Pravidla jsou nastavená tak: přijeď, každý, kdo něco vyrábí, je tady vítán, až skončíme, jestli máš pocit, že jsi hodně vydělal, tak nám něco dej a když ne, tak jsme rádi, že jsme tě podpořili. Hodně věcí si tu lidi musejí udělat sami, ale zároveň mají pocit svobody, že je to na nich. My poskytujeme prostor, jsou tu hranice, že nechceme tady elektronickou hudbu, pobíhající zvířata, ale chceme, aby se tu lidi setkávali a dělali workshopy. Přijdeš sem a můžeš se tu v prostoru hejbat. Lidi z toho mají dobrej pocit, je to velký prostor i materiálně, i nabídka, co se dá zrealizovat.

T: ty jsi byl aktivní v tomhle sdružení?

R: My jako sdružení DVP už asi 8 let spolupracujeme s botanickou zahradou, já jsem tady sám pracoval dohromady asi pět let jako zahradník. Vždycky se čekalo na nějaký dotační fond, takže jsem dělal za minimální mzdu, jako dlouhodobě nezaměstnaný. Šlo to na rok, pak byla podmínka, že jsem rok nesměl být na takovém projektu, tak jsem rok dělal něco jiného, pak jsem se tu zas zjevil. ...

Ono by toho bylo. Biblista by řekl, že to je nebe, které si s sebou neseme. Máme to prázdno. To jsem věděl předtím, než jsem uvěřil. Člověk se vyvíjí, posouvá.

Dělali se mnou rozhovory z Univerzity, Pelikán, jsem s ním dělal na projektu. Oni teoretici, já praktik, vážili si mě. To byl Fond nadačního vzdělávání, vyhledávání potencionálních zaměstanvatelů v lokalitě, v komunitě.

Já nejsem moc v kontaktu s lidma, nikam moc nejezdím. Já jsem byl vždy ortodoxní, squating a nikdy jinak, anarchismus a nikdy jinak, kamarádství končili na tý ideologii. Tak to zpětně pozoruju. Teď tu jsem a nejsem v kontaktu s lidmi z minulosti, ty jsem nechal tam a já šel dál svým vývojem.