Příběh o kole, dobrém pivu a o tom, že vždy to má smysl.
Vydal jsem se takhle na kole.
Tak aby bylo jasno, v práci už mě pěkně srali, nebo já jsem sral je, nevím. Ale bylo to tam napjaté, emoce, korporát... ale až tak zle to nebylo. Ale stejně sralo mě to celé a cítil jsem to. Taky ženský... už se sice kolem mě motají, ale jen tak lehce našlapují a už je to dost dlouhou dobu. Tak jo, asi jsou to jen kamarádky. Ale některé se už ptaly, neboť sjíždějí mou zeď na FCB a myslely, že když jsem napsal, že nadávám na ženský, nadávám konkrétně na ně.
No tak jsem se vydal na tom kole. Rozhodl jsem se až ráno před odjezdem, že pojedu do Rostocku, což je německé přístavní město u Baltského moře. Něco kolem 650 km.
Trochu jsem si ze začátku pomohl tím, že jsem se nechal vlakem odvézt do Potůčků, což je asi 30 km od KV. A pak to začalo. Kolo, stan, spacák, sebou nějaké jídlo a jedem. A pojedeme z kopečka, pojedeme z asi 800 m n. m. až k bodu 0, což je moře.
První den jsem ujel asi 100 km, pohodička.
Nějak jsem cítil, že to šlapání, ten pot, ta nasranost, ten záběr na šlapku jsou v jakési harmonii. Prostě ze sebe dostávám ten nahromaděný stres, co se tam za poslední dobu nahromadil. A je to příjemné. Příjemné až tak, že druhý den ujedu 170 km. A to mám trochu rozhozenou přehazovačku, ale jedu po rovině a ne po kopcích, takže na pohodu.
Večer usínám ve stanu, co jsem si postavil někde uprostřed mokřadu. A ráno jedeme dál.
Ujel jsem dalších 150 km a já vím, že jsem už jen asi 200 km od cíle, že to dám. Večer jsem narazil na hezký camp, tak poprvé spím legálně a dobíjím si powerbanku.
Pak to ale přichází, další den to nejde. Každých asi 10 km zastavuji, odpočívám, lamentuji.
Krásné je, že nasranost je pryč a do duše vešel klid a ten vítr, který vytvářím svým kolem...
Ale i tak, asi po 60 km, nacházím zastávku, kde se dá sednout, někde na vesnici. Pohoda. Sedám si a něco pojím. A říkám si, že jsem debil, že se hrnu na takovou dálku, že co moje ledviny, co močák, který už jsem cítil, že je nachlazený, že jsem se sem tralakal, a hlavně proč. Asi hodinu si užívám téhle krize, kdy už jsem sáhnul i po mapě s tím, že dojdu na nejbližší vlak a jedu hned domů.
Do toho z čistajasna zastaví dodávka, vyskočí asi 4 chlapi, že jdou vyčurat, jsem pochopil z jejich němčiny. Pak si začali přenášet bednu s pivem vychlazeným ze zadní části do přední. A ptali se mě, co tu dělám. Oni prý jsem blázen, tolik kilometrů, a já na ně, že všichni jsme blázni... podali mi lahev vychlazeného Carlsbergu a naskákali do auta a odjeli...
Zůstal jsem opět sám se svou krizí, tak jsem vypil to pivo, dal si pěkného fuka, rape murici a že dojdu aspoň do nejbližších potravin se najíst. A bylo to pryč. Celá krize zmizela a já ujel ten den asi 130 km a zůstal jsem spát 50 km od moře, což jsem následující den hezky dojel.
Tak málo stačí...
Jedno vychlazené pivo,
jeden pěkný Fuk.
Jsem vděčný sobě, že jsem si vydal na tu cestu, o které jsem věděl, že se zase dotknu sebe, svých toužeb a svých otázek.
Děkuji Stvořiteli za ochranu a děkuji všem, které jsem potkal, a já rozesmál je nebo oni mě.
Děkuji...
